S lékaři pro lékaře: MUDr. Sára Víchová o vývoji Auris One

Co potřebují lékaři v terénu a jak jejich hlas formuje Auris One

Paliativní péče je obor, který se dotýká nejen medicíny, ale také etiky, komunikace a hluboce lidského přístupu. MUDr. Sára Víchová, lékařka s praxí v domácím hospici, testuje aplikaci Auris One a pomáhá ji formovat tak, aby skutečně odrážela potřeby lidí v terénu.

Jaké hlavní výzvy dnes přináší paliativní péče?

Výzev v paliativní péči je více. Pro mě tou současnou nejvýraznější je zajištění všeobecné dostupnosti paliativní péče. Jedná se totiž o systémovou a do určité míry i společenskou změnu, což dohromady stojí mnoho času a úsilí, aby se výsledek projevil.

Proč ses rozhodla, že se budeš podílet na vývoji aplikace? Co tě na tom zaujalo?

Vývoj aplikace tohoto formátu cílí na hlavní a víceméně jedinou nelibost, kterou na své práci spatřuji, časově velmi náročné vedení dokumentace.

Při práci v domácím hospici musí zdravotníci vyvinout podstatnou dávku pohotovosti a akceschopnosti přímo u pacientů doma. Následné časově náročné reportování má sice svůj přínos pro dobré předávání informací v týmu a tím pro kvalitní péči o pacienta, nicméně nese také velký díl čistě administrativní zátěže. O komfort pacienta jde předtím, než se píše lékařská zpráva. Zaujalo mě, že je změna lékařské profese po této stránce na dosah ruky.

Jaké potřeby z terénu jsi promítla do vývoje a co podle tebe vývojářům bez znalosti zdravotnictví uniká?

Jako velmi podstatnou devizu, kterou by podobná aplikace měla mít, vidím komplexní uchování informací, tedy že vše podstatné, co se při návštěvě odehraje nebo co si mezi sebou lékař s pacientem a pečujícími řeknou, zůstane uchováno. Kromě čistě časové zátěže pro lékaře a zdravotní sestry, která je spojena s psaním dokumentace, by tak šlo ze zdravotníků odejmout částečně i mentální zátěž, která souvisí s množstvím informací, které je nezbytné si při celodenní práci v terénu udržet v paměti pro následné zpracování.

Vývojářům Auris One nic neuniká, jsou skvělí a zapálení poznávat nová pole působnosti. Obecně si ale myslím, že je obtížné uchopit koncept lékařské zprávy se všemi jejími specifickými částmi, které v sobě nesou nároky na informace a styl a zároveň i určitý relikt minulé doby.

Kde vidíš limity, tedy kdy technologie v paliativě může spíš překážet než pomáhat?

Paliativní péče je zejména o respektujícím přístupu lékaře k pacientovi, jako člověka k člověku a k jeho životním hodnotám, které určují hřiště, na kterém pak lékař může rozehrát společnou partii. Nejsem si jistá, zda technologický přístup dokáže udržet mantinely této hry na správném místě. Čili těším se na to, až budou aplikace zpracovávat rozhovory mezi mnou a pacientem, ale nerada bych, aby za mě aplikace rozhovory vedly.

Jak vnímáš roli technologií v komunikaci s pacientem, který už třeba ztrácí schopnost mluvit nebo se vyjadřovat?

S tím zatím nemám příliš velkou zkušenost. Narazila jsem při práci na obtíže, které pramenily ze ztíženého porozumění řeči pacienta, technologie oproti člověku příliš neobstály. Nicméně řekla bych, že cizelace dobrého porozumění je u technologií, stejně jako u lidí, otázka zkušenosti a na ní vybudované dovednosti. Takže se velmi pravděpodobně bude dát naučit.

Jaká etická témata podle tebe otevírá práce s digitálním záznamem rozhovoru?

Zamýšlím se nad tím, komu patří informace od chvíle, kdy ji vypustíme z úst, nad její exkluzivitou a nad přiměřeností jejího využití nejen pro primární účel, tedy zdravotní nebo jinou péči, ale také sekundárně pro rozvoj technologie, obchodní zájem a podobně.

Může sjednocení a snazší sdílení dat zlepšit spolupráci mezi lékaři, sestrami, psychology a sociálními pracovníky?

Ano, může vést ke kvalitnější spolupráci v rámci týmu i mezioborově a zároveň i ke zlepšování kvality poskytované péče.

Kdy technologie opravdu pomáhá a kdy je spíš navíc a odvádí pozornost od podstaty?

To je těžká otázka, myslím, že tam budou velké interindividualní rozdíly. Přijmout nové technologie není pro každého automatické. Může se stát, že to co jednomu dobře slouží a práci ulehčuje, může být pro druhého zátěží, zejména na začátku. V poskytování péče bych jako bod zlomu vnímala to, když zájem o technologii a využití všech funkcí upozadí zájem o pacienta.

Kde vidíš největší potenciál pro další inovace na pomezí technologií a paliativní péče?

V tomhle ohledu nejsem vizionářský typ, čerpám spíš ze zkušeností, které jsem zažila. Třeba v době pandemie covid-19 jsme v podstatě ze dne na den dělali paliativní péči distančně. Videokonference, videonávody pro pečující, autonomní kurýrní služba léků a zdravotních potřeb, věci do té doby v odvětví nepředstavitelné. Jsem zastánce principu když se chce, všechno jde, takže ten potenciál bude obrovský.

Jak tě práce v paliativě ovlivnila jako člověka?

Jedním slovem zásadně a bylo by to na dlouhé povídání. Nejvíc si cením toho, že jsem mohla nahlédnout na poskytování odborné péče z jiné perspektivy. Když jste u pacientů doma host, byť v roli odborníka, ale de facto na návštěvě, zásadně to ovlivní váš přístup k nim i v roli lékaře.

A jak tě posunula spolupráce na vývoji aplikace?

Dostala jsem prostor nahlédnout do jiného světa, což mě příjemně osvěžilo. A umožnilo mi to také strávit nad lékařskými zprávami ještě mnohem víc času než dřív (smích).